Martin – vývojová dysfázie
Když se nám narodil Martin, bylo všechno zalité sluncem. Martínek byl relativně hodné miminko, dost spal, jen jsme měli trápení s kojením a obecně s jídlem. Týdny plynuly, našli jsem nějakou rutinu, a i když byla vyčerpávající, všechno se nám zdálo vlastně v pořádku.
Asi kolem prvních narozenin jsme si začali všímat, že v porovnání s ostatními stejně starými dětmi je Martínek dost pozadu, hlavně v komunikaci.
Vydával jenom zvuky, nežvatlal, měl špatný oční kontakt, a zatímco děti reagovaly na jednouché pokyny, Martínek jako by nerozuměl. Moje starosti příbuzní odbývali klasickými argumenty – však je línější po tátovi, moc ho prostě pozoruješ! Na prohlídce u pediatra vlastně dost podobně…
Teď už ale vím, že mateřská intuice měla pravdu.
Po dalších několika měsících jsme na moje naléhání absolvovali několik odborných vyšetření – na foniatrii, neurologii a u dětského psychologa. Nakonec jsme měli černé na bílém zprávu s diagnózou vývojová dysfázie.
Bylo to pro nás zdrcující období. Proseděli jsme hodiny u počítače hledáním informací, prognóz, doufali jsme, že najdeme zprávy o zázračném léku. Hodně dlouho jsme se s tím nedokázali vyrovnat, měli jsme velké pocity viny. Do toho jsme zpracovávali trochu nečekanou novinu – Martínek bude mít sourozence!
Bydlíme v relativně malém městě, babičky daleko, na vyšetření jezdíme do Budějovic a navíc neřídím. Přiznám se, že jsem začala trochu panikařit. Jak to zvládneme?
Naštěstí jsme díky paní logopedce dostali kontakt na společnost I MY ze Soběslavi a prvně se tak setkali se službou raná péče. Nevím, kdo tuto službu vymyslel, ale vymyslel ji opravdu dobře.
Paní Bára se k nám domů poprvé vydala, abychom probrali naše očekávání, s čím bychom nejvíce potřebovali pomoct. Přestože bydlíme přes 100 km daleko, pravidelně k nám několik let dojíždí, dodává nám nejen dobré tipy a nápady, jak Martínka rozvíjet, ale moc nám pomohla i při přechodu do místní MŠ. Paní učitelky jsou moc rády za její konzultace.
S Martinem pracujeme na rozvoji hrubé a jemné motoriky – zrakovém vnímání, děláme cvičení na sluch, paměť, orientaci v čase. Jde to pomalu, některé věci umí dříve jeho mladší sestra, ale nevzdáváme se. Věříme tomu, že se naše dřina vyplatí a Martin bude moci chodit do běžné základní školy, třeba s asistentem.
I MY nám moc pomohlo v době, kdy jsme to nejvíce potřebovali. Ty návštěvy nebyly jen o Martinovi – dodávaly sílu celé rodině.
Martin (5 let) a jeho rodina