Pro mě to byly dost nervy, protože bylo třeba oslovit rodinu s něčím docela velkým. Já bych to tak alespoň vnímala. Pustit si někoho cizího k sobě domů, a ještě k tomu se svěřit a ukázat mu trápení, které prožívám, chce dost kuráž. Takže mi přijde hrozně hezké, že nám na to v rodině kývli a rozhodli se do toho jít.
To byl ale jen začátek. Jen co jsme za sebou měli tenhle improvizovaný casting, totiž přišel z televize pokyn, že všichni musí být otestovaní na covid.
A teď co s tím? Zrušíme to? To by byla děsná škoda, přeci jen mluvíme o šanci ukázat se při benefičním večeru Kuřete, na který kouká spousta lidí.
Jenže zároveň se nám nechtělo tolik zatěžovat rodinu – pokyn k testu přišel ve středu večer, natáčet se mělo v pondělí. Teď samozřejmě kde sehnat testy nebo volnou kapacitu nemluvě o tom, jestli bude vůbec rodina souhlasit. Obavy ale nebyly vůbec na místě. Řekli nám, že to samozřejmě není problém a že si testy udělají. Skvěle, to nám spadl kámen ze srdce.
No jenže jak to provést, když zbývají jen dva dny a víkend? Já jsem byla objednaná v pohodě v Táboře, jenže v Budějovicích, kam to měli blíž členové rodiny jsou sice čtyři odběrová místa, ale nikde nebylo volno. Nic, nula, žádná šance. Naštěstí nás zachránila Léňa z Rolničky, se kterou jsme si tedy udělali akční výjezd se šťouráním přímo u rodiny doma. Rychlotesty se naštěstí slitovaly, do deseti minut jsme měli výsledek a dopadlo to výborně, tedy negativně. Takže hurá na kutě a vidíme se zítra.
To jsem ještě nevěděla, že to bude docela dlouhá šichta. Štáb přijel okolo třetí, málem ani nevystoupili z auta a už se domlouval scénář, co všechno se natočí. Nejdřív si ven vzali dva starší kluky. Shodou okolností jsme pak s maminkou zůstaly na chvíli o samotě a mohly jsme si dát kafe. To bylo moc hezký, moct si v klidu popovídat.
Celá rodina byla senzační. Bylo vidět, jak se těšili. Kluci pobíhali po domě a napjatě vyhlíželi, kdo teda přijede z těch „Radečků“. A když potom dorazili, tak děti úspěšně zabavily nejen nás, ale i kapelu a štáb. Oni jsou hodně komunikativní a zábavní, takže s nimi byla sranda celou dobu.
Bylo samozřejmě vidět, že tam trošku nervozita je. Přece jen věděli, že se bude dít něco neobvyklého. Prostřední klučík, chvílemi pobíhal po chodbě a vykřikoval, ale nebylo to nic nezvládnutelného.
Rodiče samozřejmě byli taky krapet nervózní. Přece jen se k nim domů najednou vměstnalo 13 lidí. Naštěstí se to rozmělnilo, kreslení a hry se točili venku, zatímco uvnitř se stavěla stavebnice. Vzhledem k tomu, kolik se nás ale dohromady sešlo, to pokaždé byla hlava na hlavě.“
Míša Bumbálková