20 otázek k 20 letům I MY
Vánoce a přelom roku obecně vybízí k bilancování. I MY jsme se nad sebou zamysleli. A jelikož loni uběhlo 20 let od našeho založení, vzali jsme to pěkně z gruntu a položili si rovnou stejný počet otázek. V odpovědích na ně se nad uplynulými dvěma dekádami zamyslela ředitelka Klára Csirková.
1. Jakých pět slov tě napadne, když se řekne I MY?
Radost, vstřícnost, smysl, profesionalita, partnerství a otevřenost. To jsou hodnoty, kterým věřím.
2. A co kdybys měla činnost I MY vysvětlit v jedné větě?
To je bohužel něco, se nám obecně vůbec nedaří. Shrnout vše, co I MY dělá, do jedné věty je nemožné. :-)
3. Dobře, jak bys to tedy popsala zeširoka?
Pomáháme rodinám dětí s handicapem žít radostnější život. V I MY věříme, že i takové mohou žít šťastný život. Jenom často potřebují podporu a pomoc, aby na to všechno nebyly samy.
Od Kamarádů pro volný čas po Kino
4. V čem je I MY jiné než před 20 lety?
Tak nějak vyrostlo. Vzniklo v roce 2000 z potřeby pomáhat rodinám dětí z Rolničky a dopřát dětem dobrovolníka – Kamaráda pro volný čas. Jmenovalo se dost složitě: I MY, Společnost přátel Rolničky pro podporu lidí s postižením. Dobrovolníků přibývalo, a nakonec v roce 2006 jsme se dohodli, že vznikne profesionální dobrovolnické centrum pod Rolničkou a obě organizace budou dál spolupracovat. I MY se vydalo směrem k profesionální sociální službě, rané péči. V roce 2006 jsme začali navštěvovat 5 rodin. V posledních letech je to už každoročně více než 80 rodin z celých jižních Čech.
5. Měli jste tenkrát nějakou vizi? Splnila se? Překonali jste ji? Nebo vede k jejímu naplnění ještě hodně práce?
To by byla otázka spíše na zakladatele sdružení, kteří si zaslouží velké poděkování za jejich odhodlání a odvahu. Pamatuji si z té doby především Rutku Šormovou, Lídu Dvořákovou, Kateřinu Růžičkovou a Barboru Žákovou. Ostatním se omlouvám za děravou hlavu. Myslím, že se vize příliš nezměnila, jen se rozšířila. Na začátku byla potřeba pomáhat dětem s handicapem z Rolničky. Nyní se na I MY může obrátit kdokoliv z Jihočeského kraje, pokud má pochybnosti o vývoji svého dítěte.
6. Jaké jsou nejsilnější zážitky za těch 20 let?
Já bohužel nejezdím do rodin a nesetkávám se s rodinami, kterým pomáháme. Moje zážitky spojené s I MY jsou proto většinou z akcí, které pořádáme pro veřejnost, abychom propojili světy lidí s handicapem a veřejnosti a taky abychom získali finance na naši službu. Miluju závody kachniček Pusť kačku. Vždycky je nesmírně příjemné vidět, kolik lidí se na nich podílí a kolik lidí přijde akci podpořit. A kdo si vzpomene na pověstné Tancovačky a vtipné moderátorské dvojice, tak se musí teď určitě usmívat.
7. Co bys označila za největší úspěch za posledních 20 let?
Posledním úspěchem je pro nás to, že si nás vybrala Škoda auto a.s. a darovala nám novou Octávii. Když jsme si ji jeli přebírat, měla jsem pocit nepatřičně velkého a nezaslouženého daru. Ale teď jsem vděčná, tým si zaslouží jezdit do rodin bezpečně a pohodlně, a ne s bolavými zády a strachem ze špatného počasí. Za další velký úspěch mám spolupráci s kinem v Soběslavi na Kinu pro neposedy. To mě moc baví a jsem ráda, že sice pomalu, ale přeci si rodiny s neposednými dětmi můžou bez obav zajít do kina na pohádku. Teď tedy bohužel ne, ale to nebude trvat dlouho a podíváme se do kina znovu.
8. Nechci probouzet nepříjemné vzpomínky, ale vzpomeneš si naopak na nějaký neúspěch?
Neúspěch? Jako velký neúspěch vnímám odchod Alenky Fremerové, která se k nám přidala a my jsme ji nedokázali dát dostatečnou podporu a čas, aby se u nás cítila dobře a práce s námi ji bavila. To jsem si dlouho vyčítala a ještě jednou se jí tímto omlouvám.
9. Na co jsi v I MY opravdu hrdá?
Především na to, že máme důvěru rodičů, kteří se na nás obrací se svými problémy… A také všech podporovatelů a dárců, dobrovolníků. Je to obrovská zodpovědnost, ale i radost. Ono to zní jako klišé, ale upřímně to tak cítíme. Nesmírně mě dojímá nezištná pomoc všech dobrovolníků, kteří pomáhají v rodinách anebo pro nás napečou něco dobrého, věnují něco z toho, co umí.
Práce, kterou nevyměníte
10. Lidé, kterým pomáháte, to mají dost těžké, co na nich obdivuješ nejvíc?
Když se narodí dítě a není všechno tak, jak by si člověk představoval a na co se těšil, začne se mu hroutit svět. Je to obrovská bezmoc, bolest, stres a nejistota. Nikdy to nejde zapomenout. Říkám to ze svého pohledu jako máma, která porodila dvojčata o 3 měsíce dříve a půl roku žila se strachem, jestli přežijí. V našem případě to mělo šťastný konec. Někteří rodiče se musí naučit žít s vědomím, že jejich dítě bude „jiné“. A přijmout fakt, že se to možná nikdy nezmění. V některých oblastech jim můžeme pomoci, ale největší tíha je na nich. Vážím si jich za jejich nesmírnou sílu a odhodlání.
11. Přátelíte se s klienty, nebo je to spíše na profesionální bázi?
No to by byla otázka spíš pro holky, které jezdí do rodin. Z profesionálního hlediska se vlastně nemůžou příliš spřátelit, musí si udržovat určitý odstup, vykají si a podobně. Je to určitě hodně těžké, protože do některých rodin se jezdí i více než 3 roky. A je obtížné se pak s nimi rozloučit (což podle zákona musí proběhnout nejpozději v 7 narozeninách dítěte). Je to těžké, když vlastně co nejdřív se rozloučit, je jedním z cílů rané péče. Aby děti a rodiče dostali od nás intenzivní podporu a pak už nás nepotřebovali.
12. Když už jsi zabrousila do osobní roviny, proč ty konkrétně pracuješ v I MY? Co se ti na tom líbí? Nechtěla jsi někdy skončit? Jestli ano, co ti pomohlo, co tě přesvědčilo?
Baví mě moc všichni lidé kolem. Ta smysluplnost a že každý den je jiný. Alespoň se mi to tak zdá. Skončit jsem chtěla. Když jsem nastupovala v roce 2012, pamatuji si, že jsem po roce na otázku, jak se mi to v I MY líbí, odpověděla, že dobrý, ale že bych ráda měnila místa, ať se naučím něco nového a fakt dost nerada bych tu byla třeba 8 let :-). Což se teď děje. Neumím dělat dobře práci, ve které mám pocit, že se už jen všechno opakuje a nedá se naučit a přinést nic nového. Tím, že jsem se z fundraisera stala ředitelkou (protože kolegyně má mateřské povinnosti), se toho opravdu nemusím bát. Poslední tři roky se nestačím divit, co všechno ještě neumím a co by se dalo ještě v I MY a s I MY měnit.
13. Co ti I MY dalo? Co vzalo?
Upřímně, pocit ztráty opravdu nemám, nenapadá mě nic, co by mi I MY vzalo. A dalo? Moc. Především spoustu skvělých lidí. Neustále mě I MY a dění kolem utvrzuje v tom, že lidi a svět nejsou primárně špatní, děsiví a zlí, jak se může zdát. Těch příběhů pomoci je prostě nesmírně hodně.
14. Naťukla jsi tým. Jaká je parta lidí, kterým šéfuješ?
No, tak šéfuješ je dost přehnaný slovo :-). Všichni mají sociální cítění, ve všech je potřeba pomáhat těm, kterým se žije špatně. A to jak 4 poradkyně rané péče, což jsou speciální pedagogové či sociální pracovníci, tak i podpůrný tým, bez kterého by to nešlo. V externím týmu jsou pak výborné psycholožky. Mám je všechny moc ráda a vážím si jich za to, s jakým respektem přistupují k lidem, ke světu a životu vůbec.
15. Už byla řeč o Rolničce, se kterou bylo I MY v zárodku nerozlučně spjaté. Jaký váš vztah teď, když jde každý svou cestou?
Byli jsme takový mladší bráška, teď jsme partneři a troufám si říct, že i přátelé. Jsme Rolničce vděční za spolupráci. Třeba bez studentů a dobrovolníků z jejich dobrovolnického centra, bychom nemohli pro rodiny pořádat pobyty. Dobrovolníci umožňují rodičům si alespoň na pár hodin či dní odpočinout a pomáhají se starat o děti. Co je pro nás někdy těžké je to, že neumíme soběslavákům vysvětlit, že I MY a Rolnička jsou už dva nezávislé světy. Takže využívám příležitosti. Rolnička pomáhá především dětem i dospělákům s handicapem z Táborska a nabízí několik služeb. I MY s ranou péčí jezdíme jen do rodin dětí s handicapem do 7 let, ale po celých jižních Čechách.
Příležitost ke změně
16. Když už srovnáváme… Kdyby I MY a Soběslav byli lidi, co by měli společného, jaké vlastnosti?
No tak to je zajímavá otázka. Možná určitou provinčnost a malé sebevědomí. Máme a umíme skvělé věci, ale neumíme je ukázat. Naopak se někdy zbytečně vychloubáme něčím, co by mělo být samozřejmostí.
17. Epidemie loni pořádně zahýbala našimi životy, většinou negativně. Zkusme to ale vzít z té druhé. Co bychom si z ní naopak mohli odnést?
Obavy, vědomé či nevědomé, máme asi všichni. Změna je náročná a bojíme se jí. Je to pro nás výzva, musíme se naučit podporovat rodiny i jinou formou než tím, že přijedeme přímo do jejich domova. Přínos vidím hlavně v té potřebě hledání nových cest.
18. Jaký konkrétní dopad měl covid na I MY?
Přišli jsme o významnou část zdrojů od individuálních dárců, dále z akcí pro veřejnost, jako jsou závod kachniček a divadlo. Po 20 letech jsme tedy ve velké nejistotě, jak službu zachovat. Naše společnost je na podpoře dárců závislá. Přicházíme s novým projektem individuálního dárcovství, kdy nás lidé mohou podpořit malou částkou každý měsíc. I malá částka pro nás znamená velkou podporu. Případní dárci si o tom vše potřebné můžou přečíst na našem webu. A děkujeme moc všem stávajícím.
19. Na závěr musí samozřejmě přijít pohled do budoucna. Co bude s I MY v dalších 20 letech?
Kdybych si mohla přát a kdyby se to mohlo splnit, tak by I MY po celých jižních Čechách pomáhalo všem rodičům, kteří by měli jakékoliv pochybnosti o vývoji a chování svého dítěte. Všichni by o rané péči věděli, mohli by nám zavolat a nemuseli by se zbytečně trápit pochybnostmi.
20. V čem vidíš největší výzvu?
Největší výzva pro I MY a ranou péči? Aby rodiče věděli, na co mají nárok a neobávali se zeptat, zavolat. Nesmírně by se mi líbil model, který je v Portugalsku, kdy každý dětský lékař má povinnost při jakýchkoliv pochybnostech o vývoji dítěte doporučit rodičům kontaktovat ranou péči. Dokonce musí tuto kolonku vyplnit v národním registru. To se u nás bohužel neděje. Pediatrů je málo, jsou přehlceni množstvím klientů. Není to tedy chyba lékařů, je to chyba systému. Mnohdy tak utíkají zbytečně měsíce i roky, kdy by mohli rodiče s dítětem soustavně pracovat a v mnohém si pomoci, dohnat, usnadnit nebo umožnit nástup do školky.