Chtěla jsem si dnes upéci domácí chléb a vybalit několik krabic po malování. Jenže včera nám soused dodal tři husy a čtvery drůbky, tudíž bylo nutno je zpracovat. Husy a dvoje droby do mrazáku, dvoje droby na plotnu na polívku a čtvery játra na luxusní paštiku. Jen se smetanou a koňakem, žádné extra koření.
Po určené době pípá trouba, abych paštiku vyjmula.
„Jauvajs!“
Špatně držím utěrku a žhavá zapékací miska s paštikou mi vyklouzne, práskne na skleněná otevřená dvířka trouby a elegantně, kupodivu pomalu, sklouzne na zem. Půlcentimetrovou vrstvou horké paštiky je pokryt karton mléka, zásoba dětských pitíček a kočičích konzerv, co čekají připravené před špajzem, že je tam odnosím. Vnitřní sklo trouby se rozletělo na miliardu kousíčků, rozprsklo po celé kuchyni a pochopitelně napadalo i do paštiky.
Po cca čtyřiceti minutách lezení po kolenou se smetáčkem a mokrými kuchyňskými utěrkami jsou dvířka trouby v ohybu stále plná střepů, jež odtamtud nelze dostat, tudíž nemohu ani zavřít troubu, což znervózňuje mé starší, mimotabulkové dítě s autistickými prvky chování a hlasitě protestuje. O to hlasitěji, že chce troubu zavírat a já jsem proti. Kuchyně je snad nakonec pozametaná, mléko, pitíčka a konzervy umyté, luxusní paštika v háji, resp. v koši. Ani do bioodpadu to hodit nesmím, aby nějaká toulavá kočka nesežrala střep.
Mezitím můj synek ve snaze kompenzovat frustraci z otevřených dvířek trouby, stačil vytahat asi tunu špinavého prádla z koše a rozmístit vše po místnostech tak, že není vidět kus volné podlahy. Trpělivě sbírám. Ve chvíli, kdy se mi podařilo svou prostorově výraznější figuru trpící hypertenzí a klaustrofobií, nacpat pod schodiště, kde je prostor zhruba na dvě batolata a s fialovou, zpocenou tváří sbírám další kusy dovedně umístěného špinavého prádla, zazvonila pošťačka. Přestala jsem přemítat, jak je možné, že se pečlivě zamotané pyžamo, špinavé kvůli netěsnící plíně, mohlo rozmotat a zašpinit jak podlahu, tak (naštěstí ještě nevymalovanou) zeď a běžela otevřít. Cestou jsem si omylem kopla bosou nohou do rohu botníku a bylo nutno potlačit jadrné zaklení i následné kvílení. Zatímco se pošťačka dožaduje mé finanční rezervy za balík, přichází to k sobě. Platím, zpocená klesám na schůdky a s tichým úpěním si držím nohu. Ve chvíli, kdy se za paní zavřely dveře verandy, odlepí se z kouta dvoumetrová pila na stromy, mine mě o pár centimetrů a s velikým třeskem se skácí mezi krabice se sklem a mycími prostředky, jež jsou v rámci malování umístěny ve verandě kvůli dětem, aby se nedostaly k obsahu. Tady naštěstí snad k žádné ztrátě nedošlo, ale ještě jsem se neodvážila to zkontrolovat. Ta pila tam ještě leží, než mi klesne adrenalin. Sedím na posteli a bojím se pohnout.
