I MY máme NÁZOR: S depresí na služební cestu
Mívám úzkosti. Bojím se říct deprese. Ale možná by to sedělo víc. Stává se, že občas zvládnu jen zoufale koukat před sebe. Civím do zdi, nemám sílu zaostřit. Nechci jít spát, nebo se naopak ráno nedokážu donutit vstát z postele.
Tak jako teď ve středu. Služební cesta pro I MY, nové prostředí, absolutně neznámí lidé. Tyhle věci nenesu dobře. I tak jsem se sám nabídl, že pojedu. Protože by se to mohlo hodit. Protože se naučím něco nového. Protože to pomůže nám, našim klientům, mě. Už v úterý večer tuším problém...
Budík ve 4:30 ani nemusí zvonit. Vzhůru jsem už dvacet minut předtím. Pojedeš tam, bude to v pohodě, říkám si pod peřinou. Pojedeš tam, bude to v pohodě, říkám si cestou na vlak. Pojedeš tam bude to v pohodě, říkám si zavrtaný do sedačky vlaku. Nepojedeš tam, otočíš to, bude to v pohodě, říkám si při přestupu v Praze.
Pro někoho by to byla jen služebka. Dorazit na místo, nahodit úsměv, zadarmo se najíst. Většina se dokonce těší. Já ještě po příjezdu zoufale tahám po první a druhé ještě třetí cigaretu z krabičky a doufám, že se usadím někde co nejvíc v rohu a celou tu dvoudenní (!) záležitost nějak přetrpím.
“Už jste tady? Jen pojďte, tamhle je Magda,” vítá mě upovídaná paní, ze které se později vyklube školitelka Jana. To v té chvíli ale ještě netuším, stejně jako to, kdo je zatraceně Magda. “Jsem tu poprvé,” špitnu a už si v hlavě skládám ten jediný a pro mě naprosto pochopitelný scénář. Všichni se tu budou znát, každý ví, co má říct, budeš za pitomce.
Úvodní kolečko představování zvládnu relativně snadno. I popis našeho projektu mi docela jde. Dokonce i kolegyně z Armády spásy sedící vedle mě je vcelku sympatická. Kouknu na druhou stranu. Kluk v mém věku zastupující Arniku mě taky celkem bere. Že by to nebylo tak hrozné?
Nebylo. Vlastně až na cvičení, při kterém se máme beze slov seřadit podle barvy očí (spolupráce, bez mluvení, a ještě se u toho na sebe musíme dívat hodně zblízka — přistihnu se, jak letmo hledám únikový východ) jde všechno dobře. Co dobře. Bavím se.
Po společné večeři dokonce vydržím sedět a dávám si s vytrvalci další pivo. Ano, hlava mi pořád říká, že na pokoji by mi bylo o samotě lépe, teď už ale není zas takový problém ji přesvědčit k setrvání. Do postele se dostávám až k jedenácté. Nečekaně klidný.
Ty dva dny mi nakonec docela dobře utečou. Pravda je, že do diskuze se moc nehlásím. Při obědech spíš poslouchám. Kávu o přestávkách cucám skoro výhradně sám. Ale jsem tam. Neschovávám se doma zabalený do svých nepříjemných pocitů. Dívám se na usměvavé tváře kolem sebe, občas si od nich něco poslechnu. Autobusem zpátky dokonce nejedu s naraženými sluchátky, ale povídám si s ostatními. Jen tak. Bez stresu.
Zcela podle předpokladů si z Vestce odvážím spoustu nových poznatků, tipů a znalostí, díky kterým bychom mohli nakopnout pořádnou fundraisingovou kampaň s níž (snad) vybereme dost peněz pro děti s handicapem a jejich rodiny. Za všechny tyhle věci Janě i Honzovi z Českého centra fundraisingu moc děkuji.
Poděkovat bych chtěl ale úplně všem, které jsem měl možnost poznat. Opravdu všem. Janě z Na počátku. Aleně z Klubák a klubíčko. Kateřině a Andree z Medicy, Nele a Nikole z Auxilia. Kateřině z Armády spásy, Sámirovi z Arniky, Marii z Oblastní charity Ústí nad Orlicí. Miladě z Domácího hospice Písek. Lence z Girasole a Lence z Domova pro mne. Aničcce ze Spolu dětem, Věře z Mobilního hospice Olomouc, Haně z Centra pro rodinu Ráj. A Sandře z Výluky. S některými jsem se bavit nestihl, u těch mě to mrzí. S jinými jsem si naopak úžasně popovídal, u těch mě to nesmírně těší.
Nechtěl jsem psát jen oslavný text na další superužitečné školení, chválu na neziskový sektor a sypat fráze o jeho prospěšnosti pro veřejnost. Trochu reklama to ale nakonec bude. Neziskovky jsou báječné organizace, díky kterým můžeme mít život lepší. Viděl a slyšel jsem o tak úžasných věcech, jaké by mě nikdy ani nenapadly. Přitom mí kolegové ze všech koutů republiky už je dávno realizují, nebo se k tomu alespoň chystají.
Všichni, koho jsem potkal, jsou úžasní lidé, kteří spolu se svými kolegy dělají naprosto fantastickou práci. Je jedno, jestli pomáhají dětem, bezdomovcům, nebo zvířatům. Nezavírají se před světem, nesmíří se se zoufalstvím, nechtějí věci nechat jen tak. A jsou v tom daleko lepší než já při svém boji proti úzkostem. Obdivuji je za to. A doufám, že se jim jednou alespoň trochu přiblížím.
Pavel, I MY