Pavlínka – nedonošené dítě
Moje těhotenství probíhalo bez problémů, kontroly byly v pořádku a s přítelem jsme se moc těšili na naše první miminko. V 31. týdnu se mi začala motat hlava a špatně se mi dýchalo. Zkusmo jsem si změřila tlak – téměř 190/120. Volala jsme tedy do nemocnice, kde mi řekli, ať hned přijedu.
Na příjmu mi brali krev, měřili každou hodinu tlak a hlídali dcerku v břiše. Po dalších vyšetření mi ráno doktoři sdělili, že dcera musí okamžitě ven. Selhávaly mi ledviny a játra – byl to HELPP Syndrom.
Pavlínka se tedy narodila s porodní váhou 1150 g a putovala na dětskou JIP. Dalších 7 týdnů mám jako v mlze – bohužel se objevily další komplikace a myslím, že nebýt skvělé péče lékařů, tak by vše mohlo dopadnou tragicky. Když si nás přítel vezl domů, brečela jsem štěstím. Zároveň na mě naplno dopadlo vědomí, že jsme na péči o nedonošené miminko úplně sami.
V nemocnici jsme sice byly poslední 2 týdny spolu na pokoji, měla jsem však velké obavy, jak péči zvládneme. Pořád dokola jsme řešili obavy z budoucnosti – internet je v tomto opravdu nemilosrdný. Nejhorší je, že nezbývá jen čekat, jestli se „něco“ neobjeví.
Den za dnem jsme si zvykali na každodenní rutinu, přitom jsme zažívali bezmoc. Všude jsme četli, co by naše dítě mohlo potkat – poruchy zraku a sluchu, problémy se srdcem, dýcháním…Bude naše dítě soběstačné? Dožene vývojově ostatní vrstevníky? Bude chodit do normální školy? Vdá se jednou a bude mít zdravé děti? Zdálo se mi, že nic není tak, jak jsem čekala, že bude.
Shodou okolností jsme se ve 8. měsíci dozvěděli o rané péči a hned jsme kontaktovali I MY v Soběslavi, která na svém webu nabízela pomoc přímo v rodinách i s nedonošenými dětmi. Brzy k nám dorazila poradkyně Míša, která nám ukázala, že naše situace není bezvýchodná. Dodala nám naději, že vše dobře dopadne, ukázala nám, co všechno můžeme s Pavlínkou dělat, abychom jí rozvíjely.
Paní Míša k nám jezdí už 3. rokem a moc se na ni vždycky těšíme. I díky ní víme, že Pavlínka sice nebude úplně zapadat do tabulek, ale vždy je tu prostor pro pozitivní změnu. Raná péče nás nenechala padnout do depresivních myšlenek a věčného porovnávání, co Pavlínka ještě neumí, neříká nebo nechápe. Začínáme jednat s místní mateřskou školou, že by nastoupila příští rok do školky a jsme moc vděčni za to, že paní Míša s námi na schůzku šla. Protože je moc fajn, když učitelkám někdo může vysvětlit, jaké „výzvy“ jsou spojené s integrací. Chtěli bychom touto cestou I MY poděkovat, že dělají opravdu velmi užitečnou práci. A že ji dělají s nadšením a s úsměvem!
Pavlínka (4 roky) a její rodina