Matyáš
Matyášek se narodil jako 2 dítě v naší rodině. Náročné to bylo už od začátku, po těžkém porodu jsme vůbec nedoufali, že se ho podaří zachránit. Ze začátku sice vypadal jako zdravé miminko, ale bylo potřeba intenzivní rehabilitace. Nevěděli jsme jak to bude dál a nikdo nám to nedokázal říct. Čekali jsme a čekali.
Od začátku jsem s tím byla smířená. Nedokážu to vysvětlit, vždycky jsem měla sílu to zvládat. Možná mi pomohlo, že jsem ze zdravotnictví. Když jsem šla k resuscitaci, taky jsem se nemohla zhroutit. Museli jsme jen věřit, že to bude dobrý a dělat co nejvíc pro to, aby se posouval. Najít to jeho maximum, kterého je schopný. Ale zase ho nepřetížit, vše s respektem k němu.
Hned po jeho narození jsem mluvila s ranou péčí a nedokázala jsem si představit, co by mi mohla přinést. Několik let jsem si pak na spoustu věcí přicházela sama, na ranou péči jsme se obrátili až v Matyho pěti letech.
Poradkyně rané péče mi nejvíc pomohly s jeho celkovým rozvojem, učit ho i ty věci, které jsou "někde mezi" všemi těmi odborníky a vlastně je nikdo neřeší. Měli jsme možnost si vyzkoušet hodně pomůcek, na které bych jinak nenarazila. Hodně mi to pomohlo i v přístupu k Matyho starší sestře, aby to nebylo na její úkor, některé věci ještě nemůže pochopit.
Nikdy jsem se neptala proč zrovna já. Jasně, že mě někdy štve, že to doma demoluje, ale to si musím zpracovat já sama. Jsem vděčná za každý jeho (po)krok.